Státní opera Praha – komentovaná prohlídka – 9. 2. 2023
Mimořádně úspěšná prohlídka Divadla na Vinohradech nás inspirovala k návštěvě budovy Státní opery Praha, která je tři roky po náročné rekonstrukci. Stavba ve Wilsonově ulici č. 4 v Praze 1 náleží do Městské památkové zóny Vinohrady a stojí těsně za hranicí Prahy 2. Je jednou ze čtyř scén, kterými v současnosti disponuje Národní divadlo, působí zde soubory Opery ND a Baletu ND.
Přivítal nás průvodce Tomáš Lorenz, který svůj bohatý výklad započal prohlídkou exteriéru budovy. Předchůdcem budovy na pozemku někdejší usedlosti Smetanka bylo v letech 1859–1885 Novoměstské divadlo - dřevěná letní scéna kvůli sérii požárů byla po šestadvaceti letech provozu zbourána, a tím se uvolnila místo pro Nové německé divadlo (Neues deutsches Theater), které si nechala vystavět v letech 1886–88 pražská německá obec v reakci na otevření českého Národního divadla, ale i kvůli již nedostačující německé scéně ve sto let starém Stavovském divadle. Nová novorenesanční budova s neorokokovým interiérem podle vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera sice Národní divadlo nepředstihla co do uměleckého výrazu, zato však přinesla nejvelkorysejší divadelní prostor u nás. Vedením stavby byl tehdy pověřen pražský architekt Alfons WertmĂĽller.
Průčelí nad vstupním portikem je zvýrazněno šesti korintskými sloupy nesoucími tympanon s reliéfem, na kterém je zpodobněna alegorická postava básníka, jenž se po smrti Orfea rozsápaného menádami ujímá jeho lyry, vylovené z vln, aby se s ní vznesl na Pegasu do sfér věčné slávy. Vrchol štítu korunuje socha Fámy s pozounem a palmovou ratolestí. Pylony na nárožích nesou řecké vozy tažené pantery. Na levém voze stojí Dionýsos, pravý řídí Thalie. Autorem této sochařské výzdoby je Theodor Friedl. Uvnitř foyer vidíme nástropní obrazy s bukolickými náměty, zasazené do bohatých rokajových rámců, jsou dílem Eduarda Veitha, který je rovněž autorem dekorativní fresky na stropě hlediště. Byl také autorem původní opony s personifikacemi Ctností a Neřestí, ta se však ztratila po 2. sv. válce. (Po rekonstrukci v roce 2019 vznikla kopie, kterou vytvořil scénograf Martin ÄŚerný).
Kapacita divadla tehdy dosahovala téměř 2000 diváků, z toho 500 k stání, dnes je to necelých 600. Hlediště v neorokokovém stylu se bohatou zdobností řadí k nejkrásnějším divadelním interiérům v Evropě. Divadlo zahájilo činnost 5. ledna 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští a Beethovenovou operou Fidelio 9. 1. 1888. Vedením divadla pověřil spolek dosavadního ředitele Stavovského divadla Angelo Neumanna, který získal významné umělce a brzy divadlo pozvedl na vysokou uměleckou úroveň. Dirigentem zde byl skladatel Alexandr Zemlinsky, který po Neumannově smrti v letech 1911–1927 byl i šéfem opery, hostujícím dirigentem zde byl skladatel Gustav Mahler, mezi významnými pěvci Enrico Caruso.
Mezi lety 1933 až 1938 se Nové německé divadlo stalo důležitým antifašistickým střediskem, kde působili významní umělci, jež byli pro svůj rasový původ či politickou orientaci nuceni uprchnout z nacistického Německa, po anšlusu i z Rakouska. Po mnichovské dohodě dochází k postupnému ukončení činnosti divadla, po osvobození je budova dána k dispozici nově ustavenému Divadlu 5. května, v roce 1948 je připojena k Národnímu divadlu jako jeho součást - od listopadu 1949 s názvem Smetanovo divadlo.
Státní opera je známá svou vynikající akustikou a velkorysou kapacitou hlediště, čímž si dnes drží stálé prvenství v Praze.
