On-line kultura 8/2021

Vážení a milí přátelé kultury, nedávno se v tisku objevil velmi hezký text, který vyzdvihuje v době kovidové návrat chůze a zejména procházek po místech, kde žijeme. S absencí turistů a menším počtem lidí v ulicích se procházka mění poslední měsíce v cosi velmi intimního. Často teď pronikáme do nových, nepoznaných zákoutí našeho města a jsme překvapeni, že jsme si jich dosud nevšimli.

Vážení a milí přátelé kultury,

nedávno se v tisku objevil velmi hezký text, který vyzdvihuje v době kovidové návrat chůze a zejména procházek po místech, kde žijeme. S absencí turistů a menším počtem lidí v ulicích se procházka mění poslední měsíce v cosi velmi intimního. ÄŚasto teÄŹ pronikáme do nových, nepoznaných zákoutí našeho města a jsme překvapeni, že jsme si jich dosud nevšimli. Snažíme se ho intenzivněji vnímat a občas máme pocit, že jej chceme „obejmout“, jak je nám náhle blízké a milé.

Během chůze nám daleko lépe funguje mozek a smysly, každá procházka se tak stává unikátní, neboĹĄ nám zase o něco víc přibližuje svět. „A tak choÄŹme a opakujme si: Nejsem bytost jezdící, ale chodící,“ jak vyzývá autor ve své úvaze. A když něco objevíte, určitě se s námi o to podělte.

Purkyňovo náměstí (nám. Míru) kolem r. 1900, vpravo ještě radnice s věžičkou, v popředí zahrada Eichmanka – chybí novorenesanční zástavba s Vinohradským divadlem.

ANTONĂŤN BELADA

Jednou z osobností, která se částečně podílela na současné podobě náměstí Míru, byl architekt a stavitel Antonín Belada. Narodil se přesně před 140 roky (26. 2. 1881) a v letech 1928–29 přestavěl starý novorenesanční dům Valdek do současné podoby s železobetonovou kostrou, tehdy jako obchodní a nájemní dům. Dnes tu nejsou obchody, ani kino Varšava pro téměř 800 diváků (dříve Valdek a Astoria), zanikla i oblíbená taneční kavárna v mezaninu, ale sídlí tu bankovní pobočka a podzemní garáže. Antonín Belada maturovalr. 1900 na vyšší průmyslové škole v Praze. Praktikovat začal v kanceláři architekta Osvalda Polívky, průkopníka secesní architektury (navrhl mj. Topičův i Obecní dům), později se stal zaměstnancem stavební firmy v Sofii, s níž se podílel na stavbě železnice Belovo–Kjustendil. Po návratu do Prahy se zabýval průkopem Letnou a zpracoval vlastní návrh na Letenský tunel. Krátce po té, co založil vlastní projekční firmu, vypukla první světová válka a byl povolán do armády. Naštěstí se z války vrátil a po r. 1918 realizoval se svou firmou řadu velkých veřejných staveb převážně v Praze, mezi nimi budovu Histologického a embryologického ústavu UK na Albertově, plicní a další pavilony nemocnice na Bulovce, budovy ministerstva obchodu a průmyslu na Františku, Filozofické fakulty UK, prosektury ve Vinohradské nemocnici. O architektu Beladovi a jeho dalších významných stavbách zejména na území Prahy 2 se dočtete v naší Encyklopedii Prahy 2.

ARNOĹ T LUSTIG

Tento pátek je tomu také 10 let, kdy zemřel spisovatel, publicista a scénárista Arnošt Lustig. Narodil se v roce 1926 v Praze, zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 jako žid z rasových důvodů vyloučen, a tak se vyučil krejčím. Bylo mu teprve šestnáct,když byl poslán do Terezína, v průběhu války poznal další dva koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V Osvětimi viděl svého otce jít na smrt. „Během těch tří let v lágrech jsem byl třikrát odsouzen k smrti zastřelením, x-krát do plynu,“ vzpomínal. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti z Buchenwaldu do Dachau a ukrýval se až do konce války v Praze. Pozdější radost z osvobození byla o to větší, že se mu z Mauthausenu vrátily matka se sestrou, jinak přišel o zbytek celé svérodiny.

Po válce studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce. Pracoval jako redaktor ÄŚs. rozhlasu, vedoucí kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl scenáristou filmového studia Barrandov. Srpen 1968 ho zastihl i s rodinou v Itálii a Lustig se rozhodl zůstat v exilu. Usadil se v USA ve Washingtonu, kde na univerzitě přednášel film, literaturu a scenáristiku a získal profesuru. Po listopadu 1989 se vrátil do vlasti a žil střídavě v Praze a USA.

Napsal více než čtyři desítky románů, povídkových knih a esejí, které se už od prvních povídkových souborů převážně zabývají tematikou židovství, holokaustu a druhé světové války. Patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům, kteří dokázali oslovit celý svět. Jeho knihy vycházejí od počátku šedesátých let minulého století anglicky, španělsky, německy, japonsky, srbsky, holandsky, norsky, bulharsky, polsky… K jeho nejvýznamnějším textům patří knihy povídek Noc a naděje (zfilmoval ji Z. Brynych pod názvem Transport z ráje, 1962) a Démanty noci (stejnojmenný film natočil Jan Němec, 1964). Velký ohlas získaly novely Dita Saxová a Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Obě natočil pod stejnými názvy režisér Antonín Moskalyk.

Arnošt Lustig je čestný občan Prahy 2.

YouTube

„Jeden den s Arnoštem Lustigem“ – dokument Igora Chauna začíná akorát v ulici v Praze 2, kde bydlel: Jeden den s Arnoštem Lustigem (režie Igor Chaun) - YouTube

„Sousto“ – 10 min. strhující snímek režiséra Jana Němce podle předlohy A. Lustiga, kde se rozehrává momentka z konce války: https://www.youtube.com/watch?v=B74_Dd26udA

ÄŚeský rozhlas

„Arnošte, píšeš? Piš. To je to nejlepší, co je na světě.“ – vzpomínkové pásmo na Arnošta Lustiga komponované z rozhovorů s jeho dcerou Evou Lustigovou, rodinnými přáteli, či Petrem Kotykem, autorem knihy Arnošt Lustig, Krásně jsem si početl: „Arnošte, píšeš? Piš. To je to nejlepší, co je na světě.“ Vltava (rozhlas.cz)

ÄŚeská televize

„13. komnata Arnošta Lustiga“ –https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/209562210800003-13-komnata-arnosta-lustiga/

LUDVĂŤK AĹ KENAZY

Tento týden se v médiích rovněž připomínalo 100. výročí narození spisovatele a rozhlasového zpravodaje a tvůrce Ludvíka Aškenazyho (24. 2. 1921 – 18. 3. 1986), který byl v ÄŚs. rozhlase blízkým kolegou Arnošta Lustiga, spolu zde začínali, působili jako váleční zpravodajové v Izraeli a stali se velkými přáteli. Aškenazy byl nejen rozhlasovým reportérem, ale rovněž jedním z prvních tvůrců původních rozhlasových her pro ÄŚs. rozhlas, spolupracoval s Vinohradským divadlem.

Aškenazyho často popisovali jako tajemného a přemýšlivého muže. Říká se, že se polské mamince narodil ve vlaku v ÄŚeském