Rozhovor se Šárkou a Jitkou Radovými nejen o rodičích Pravoslavu a Jindřišce Radové
Na Novoměstské radnici probíhá výstava Jindřišky Radové Její kraj. K výročí 100 let od narození této přední české keramičky ji spolu s kurátory připravily Šárka a Jitka Radovy, dcery Jindřišky a Pravoslava Radových. Uvádíme rozhovor se vzpomínkami na uměleckou rodinu, jak to ovlivnilo další dráhu dcer i jaké to je pečovat o odkaz svých rodičů, věhlasných uměleckých keramiků z Vinohrad.
Výstava Jindřišky Radové právě probíhá, výstavu STOpy Pravoslava Rady, rovněž k výročí 100 let, jsme zde mohli zhlédnout loni a na domě ve Francouzské ulici jsme odhalili pamětní desku, jejímž autorem je Šárka Radová, rovněž keramička. Jaké to bylo vyrůstat v rodině s uměleckou tradicí?
Šárka: My jsme již čtvrtá generace, která se zabývá uměním. Popisuje to i kniha Čtyři generace Radů. Pradědeček Petr Rada se v Železném Brodě věnoval divadlu, psal, maloval kulisy, organizoval a režíroval. Dědeček Vlastimil Rada se proslavil jako malíř a kreslíř, mimo jiné ve spolupráci se spisovatelem Jaroslavem Žákem. Táta Pravoslav a matka Jindřiška se věnovali keramice, materiálu, se kterým pracuji i já jako sochařka. Mládí v takové rodině bylo asi složitější, než tam, kde rodiče přišli v pět z práce a měli čas pro děti. Ale nám se hodně věnovala i babička. Trávili jsme u ní v Libkově celé léto. Maminka nás občas brala do ateliéru, kde jsme si modelovaly.
Jitka: Maminka vedla kroužky, ke kterým jsme se mohly přidat. Tak jako se dnes chodí na keramiku, tak se dřív chodilo k Radům. Dílna rodičů byla blízko Grébovky, tam jsme trávily mnohý čas, to ještě děti mohly být samy v parku. Táta nás bral o víkendech na výstavy. Řada těch galerií už dnes neexistuje. Máma tou dobou doma vařila. A chodily jsme s rodiči i k Beránkům do kina za korunu, někdy do divadla nebo na hudbu, kterou měl táta moc rád. Rodina skutečně žila dost kulturně.
Rodiče zakládali v Bechyni keramické sympózium. Jezdili jste s nimi i tam? Nebo do světa?
Šárka: Ano, jistě, ale to už jsme byly větší. My jsme obě po základní škole v Sázavské studovaly na gymnáziu Wilhelma Piecka na náměstí Míru (dnes Arcibiskupské). Byla tam rozšířená výuka jazyků, pro mne angličtina, takže jsem mohla jezdit už jako studentka do Bechyně překládat. Později ovšem jsem se účastnila sympózia jako řádný člen.
Jitka: Zážitkem pro nás bylo pravidelné i na slavnostní zakončení každé dva roky. Táta byl bývalý skaut, bavilo ho trávit dovolenou pod stanem. V létě jsme tedy jezdily s rodiči na dovolenou pod stan po Čechách i do ciziny (Polsko, Bulharsko a jednou se povedla i Itálie – Francie). Vždy to bylo spojené s neúnavnými prohlídkami muzeí, galerií, klášterů a trochu toho koupání. A když otec učil dva roky v Americe, kde vedl na univerzitě v New Heavenu ateliér keramiky, podařilo se nám za ním vycestovat a společně projezdit skoro celou Ameriku s autobusem Grey Hound.
Vraťme se ještě na Vinohrady do vašeho domove ve Francouzské ulici. Jaké vzpomínky se vám vybaví?
Jitka: Někdy to nebylo jednoduché. Rodiče pořádali doma různě akce s přáteli z umělecké branže a my nesměly rušit. Byli to převážně kamarádi a spolužáci výtvarníci, ale i z jiných branží. V šedesátých letech také výtvarníci ze zahraničí.
Šárka: Mezi návštěvníky byl i Jiří Šlitr, který bydlel na Vinohradech. Táta se s ním seznámil, když Šlitr studoval rok na UMPRUM, než přešel na práva, což bylo přání jeho rodičů.
Jitka: Měli jsme doma i klavír po dědečkovi. Kdysi na něj prý hrál i Jaroslav Ježek. U nás na něj někdy hrál i Jiří Šlitr, který nás doprovodil, když jsme chtěly zpívat. Pak nám to nahrál na magnetofon. My se učily hrát, ale nesměly jsme, když byli rodiče doma, abychom nerušily. Já zpívala ráda. Chodila jsem i do Trojanova sboru v rozhlase.
Tím se dostáváme k otázce, jak rodinné prostředí ovlivnilo vaše další umělecké kroky?
Jitka: Mě kromě zpívání bavily i věci kolem filmu, pro který táta taky tvořil a lidé z branže byli mezi hosty na zmíněných domácích akcích. Bavilo mne i organizování a chtěla jsem studovat na FAMU produkci. To se nepovedlo, ale nastoupila jsem do Krátkému filmu, později jsem přešla na Barrandov. Také mne vždy zajímala i příroda, proto jsem vystudovala přírodovědeckou fakultu a nastoupila na Ministerstvo životního prostředí, kde jsem obě věci spojila. Měla jsem tam možnost organizovat festival Ekofilm. Filmu a přírodě se věnuji v rámci různých projektů dodnes.
Šárka: U mě je to zřejmé (smích). I když jsem v mládí považovala modelování a keramiku za něco všedního. Líbily se mi návštěvy u dědečka v ateliéru, kde to vonělo barvami a terpentýnem. Taky tam měl úžasnou sbírku loutek. Nebyla jsem ale spokojená se svou malbou. Lákalo mě ale třeba divadlo. Chodili jsme do Činoheráku a Na zábradlí, Tehdy to byly nové scény. Říkala jsem si, že být režisérkou by bylo úžasný a začala jsem chodit do dramatického kroužku. No, brzy se zjistilo, že tudy cesta nevede a je lepší dělat to, co vám je blízké a jde vám to. Po maturitě jsem se dostala do keramického ateliéru na UMPRUM a oboru se věnuji dodnes.
Výstava Šárky Radové v Nové síni již končí, ale Výstava Jindřišky Radové bude na Novoměstské radnici až do 18. května. Jak se taková výstava připravuje a na co zejména byste chtěly návštěvníky pozvat a upozornit?
Šárka: Téma i název výstavy, stejně jako vlastní instalace, byl nápad kurátorů Venduly Fremlové a Kryštofa Hejného. Ale ta inspirace přírodou a rodným krajem je opravdu typická pro celou tvorbu naší matky. Najdeme ji skoro ve všem, co dělala, ať už to jsou plastiky, vázy, reliéfy a ostatní.
Jitka: Stejní kurátoři dělali i výstavu Šárky a spolupracovali jsme i dříve. Na nás připadla ta fyzická práce, věci zabalit, přenést bedny. Šárka musela i některé poškozené věci restaurovat. Ale výsledek určitě stojí za to. Myslím, že ten pozitivní vztah k přírodě je z výstavy naprosto zřejmý. Vždyť maminka trávila na zahradě na chalupě dlouhé hodiny.
Jaké to vlastně je pečovat o umělecký odkaz svých rodičů, udržovat jej v povědomí veřejnosti. A co dalšího chystáte?
Jitka: Rodiče už si dříve vybudovali na chalupě takový sklad, jsou tam regály plné jejich tvorby. Hlavně ta větší díla. Něco je i v ateliéru na Žižkově. Z obou míst vybíráme věci na výstavy po dohodě s kurátory.
Šárka: Ale výstavy jsou pracná i nákladná záležitost, proto je nemůžeme dělat často. My už nic ze sbírek rodičů neprodáváme, ale občas se nějaké věci, třeba z pozůstalostí, objeví v aukcích. Pokud by se však někdo chtěl podívat na tvorbu Pravoslava Rady, v současnosti probíhá velká výstava v Muzeu keramiky Bechyni. Je reprezentativní přehlídkou jeho tvorby zastoupenou výpůjčkami z galerií a našeho archivu. Výstavu uspořádala Vendula Fremlová pod názvem Oživený předmět, a představuje tvorbu inspirovanou nejen loutkami. Byla k ní vydána velká dvojjazyčná publikace.
Jitka: Hlavně doporučujeme včas, tedy do 18. května, navštívit výstavu Jindřišky Radové na Novoměstské radnici. Kdo pak bude mít v létě cestu do jižních Čech, přijďte se podívat na výstavu v Bechyni. Ta potrvá až do konce listopadu.
Děkuji za rozhovor a přeji, ať se daří ve vlastní tvorbě i v péči o odkaz vašich uměleckých předků.
Ptal se Jaroslav Šolc
