Honza Křížek se vrací do Balbínky se vzpomínkou na Radima Hladíka
Koncertů na počest kytarového mága Radima Hladíka, čestného občana Prahy 2, v poslední době přibývá. Už nějaký čas existuje Radim Hladík Tribute, na němž se podílí Hladíkova rodina a bývalí spoluhráči. Legendárnímu kytaristovi, zesnulému v prosinci 2016, nyní vzdává hold také zpěvák Honza Křížek, který působil v poslední sestavě Hladíkovy kapely Blue Effect. Spouští sérii vzpomínkových akustických koncertů v Balbínově poetické hospůdce a první z nich se odehraje 17. února. Jak Křížek v rozhovoru přiznal, na koncerty se moc těší.
V Balbínově poetické hospůdce budete v tomto měsíci vzpomínat na Radima Hladíka a Blue Effect v sólovém projektu. Poprvé s ním tady vystoupíte 17. února a koncert byl dlouho dopředu vyprodaný. Překvapilo vás to?
Určitě jo a udělalo mi to velkou radost. Do Balbínky, kde jsme s Blue Effectem pravidelně hráli, jsem se chtěl vrátit celou dobu od chvíle, kdy hraní s Radimem skončilo. Ale dlouho jsem to zvažoval, protože jít FOTO: IVAN KREJZA tam se sólovým akustickým projektem, vlastně recitálem, kde zpívám a hraju na kytaru jeom já, je trochu něco jiného. Je to boj, chce to i jistou dávku drzosti a odvahy, ale já rád přijímám výzvy. Program je mix toho, co jsme dělávali s Blue Effectem, a mých vlastních autorských skladeb, včetně věcí z mé poslední, třetí desky. Začínám ale skladbou Blue Effect Street, s kterou jsme začínali program i s Blue Effectem.
Proč právě Balbínka? Je to jen nostalgie, nebo i něco víc?
V naší sestavě Blue Effectu, která byla poslední v jeho historii a trvala třináct let, jsme byli zvyklí držet jeden flek. Vedla nás k tomu Zlata Hladíková, manažerka kapely a naše hudební máma, takže jsme v Praze hráli jen na dvou místech – elektronickou, bigbítovou verzi ve Vagonu, a akustickou právě v Balbínce. Chvíli mi to trvalo, než jsem si zpočátku na to místo zvykl – je to tak natěsno s posluchači, že je to jako hrát u někoho doma v obýváku, vždycky tam mám před začátkem trému. Nic tam neschováte, ale pro můj projekt, který je svým způsobem intimní, je to vlastně výhoda. Radim nás učil, že hlavní je v muzice a v životě být pravdivý a já se toho držím pořád. Proto taky Slunečný hrob ode mě uslyšíte, ale třeba Radimovu Čajovnu ne, to bych musel využít nějaké hudební podkresy a nebylo by to pak autentické.
Co byste poradil lidem, kteří vás chtějí slyšet, ale do vyprodané Balbínky se už nedostanou?
Ať si počkají na další koncert, který bude už v březnu. Dohodli jsme se s Jirkou Hrdinou, že v Balbínce vystoupím se Vzpomínkami na Radima Hladíka každý měsíc. Nebude to jen muzika, chvílemi prohodím i pár slov o tom, co jsem s ním zažil a co mi spolupráce s ním dala. V hraní byl naprosto jedinečný – špičkových kytaristů je řada, ale on měl svůj originální styl, zcela nezaměnitelný. Rád také vzpomínám na jeho pokoru, trochu potutelný úsměv a radost z bytí. Líbil se mi taky jeho přístup ke kapele, dával nám důvěru a volnost, která ale měla své hranice. Kdybych měl zmínit jednu jeho charakteristickou vlastnost, byla by to skromnost.
To u muzikantů zrovna běžné není, ne?
To fakt ne. Těším se na dokument, který se o něm právě točí, jmenuje se Má hra. Radim nevyžadoval šatny plné jídla a pití, vždycky říkal: „My jsme se k vám nepřijeli najíst.“ A když nebyla k dispozici šatna, klidně se rozehrál na pódiu, to lidi koukali. Pro něj byla hlavní muzika, byl v ní namočený od hlavy po paty, sledoval hudební tren dy a v hraní se pořád zdokonaloval. Tohle mi předal.
Co z toho, co dělal, se nedá nikým nahradit?
On sám. Byl naprosto originál. Jako muzikant i jako člověk
Ptala se Martina Klapalová. Foto Ivan Krejza. Publikováno v Novinách Prahy 2, únor 2025 ZDE
Radim Hladík v Encyklopedii Prahy 2
