Poutnice se mi vkrádá do obrazů už čtyřicet let (rozhovor s Petrem Pavlíkem)

Vinohradský rodák, malíř Petr Pavlík, čestný občan Prahy 2, pořádá v těchto dnech velkou celoživotní výstavu. Oslaví tím své nedávné 80. narozeniny. Pavlík je respektovaný malíř a sochař, donedávna dlouholetý vysokoškolský pedagog na DAMU, kde se stal docentem, ale také výtvarný kritik a publicista, který nešetří kritickými postřehy o stavu světa. I o tom je tento rozhovor, který pro Noviny Prahy 2.vznikl v jeho vinohradském bytě. 

 K vašim nedávným 80. narozeninám bude od 25. března uspořádána velká retrospektivní výstava v Clam–Gallasově paláci. Co bude ústředním obrazem?

Můj autoportrét a samozřejmě Poutnice.  Je to hlavní postava mého díla, motiv poutnice se mi vkrádá do obrazů už čtyřicet let.  Většina mých výstav byla podle ní pojmenována – tak například v Národní galerii to byla Poutnice v labyrintu, v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou Poutnice kráčí dál.  Tato pražská výstava, kterou jsem připravoval s kurátorem Jiřím Machalickým déle než půl roku, má název Poutnice se vrací domů.

 Dojde někdy do cíle?

Jde mlčky světem a myslí si své. Ta se nezastaví, pořád jde. Dokonce jsem jí zajistil věčnou pouť, když jsem ji nechal vytesat i na náhrobní desku na Olšanských hřbitovech, kde jednou s mou ženou Magdou spočineme.

 Je to konkrétní žena, nebo spíš symbolická postava?

Obojí.  Poutnice je metaforou přirozeného života a je protipólem jiných mých postav, vohnoutů, kteří naopak představovali zmanipulovanou lidskou existenci za komunistického režimu. Poutnice kráčí vzpřímeně, vohnouti jsou pokřivení. Předobrazem Poutnice byla vzpomínka na mou matku, jak osaměle kráčí nedělní liduprázdnou vinohradskou ulicí, když jela na Vysočinu na hrob svých rodičů do Ledče nad Sázavou.  Díval jsem se za ní jako kluk z okna ve třetím patře domu a ten výjev se mi vryl do podvědomí, jak osamělá jde a jde a pomalu se vzdaluje. Zajímavé je, že poutníky maloval kdekdo, kdežto poutnice ze všech světových malířů dělal jen Jan Zrzavý, ke kterému jsem se v mládí upínal a považuji ho za svého duchovního otce.

Potkal jste se s ním někdy?

Bohužel ne, chystal jsem se za ním do jeho ateliéru v Okrouhlici, ale minul jsem se s ním. K Okrouhlici, kde se Zrzavý narodil, mám blízký vztah – je na Vysočině nedaleko vísky Bratroňov, kde se narodil můj otec, na dohled od hradu Lipnice. Osud jako by mi chtěl nadělit do vínku hned dva umělce, kteří mě v životě nejvíc inspirovali – Jaroslava Haška a Jana Zrzavého. Hašek, který na Lipnici dožíval svůj pestrý život, svým absurdním humorem, a Zrzavý tématem. Jeho Veselé poutnice jsou světoznámé.

Kde máte rodové kořeny?

Jsem vinohradský patriot. Narodil jsem se v Maceškově paláci na Vinohradech, kam se mí rodiče přestěhovali z Vysočiny. Na Vinohradech žiju celý život a mám tady i ateliér. Ale můj rod pochází z Vysočiny. Vysočina byl chudý, trochu uzavřený bramborářský kraj, kde byla víra přirozenou součástí života. Je to kraj umučeného faráře Josefa Toufara.  K víře mě přivedla babička, za kterou jsem s bratrem a sestrou jezdil každé prázdniny do mlýna i poté, co dědeček zemřel. Dědeček byl mlynář, doma měl knihovnu a půjčoval lidem knížky jako F. L. Věk. Později mlela babička, které stroj vzal prsty na jedné ruce, a přece si tou pěstičkou dokázala všechno udělat.

Vracíte se tam někdy?

Dnes je to údolí Na Hamrech u Ledče nad Sázavou jiné, rybníky vyschly a zarostly, potok, v kterém jsme se jako děti koupaly, by dnes mlýnské kolo neroztočil, to je jen čůrek. My jsme tam s bratranci a sestřenicemi chytali ryby, pásli jsme krávy, rád na to vzpomínám. Když tam přijedu dnes, nevěřím svým očím, jak rychle se z krajiny ztrácí voda.

 Ve své tvorbě se často zabýváte existenciálními náměty. V jakém bodě se podle vás lidstvo nachází?

Před katastrofou. Znáte knihy Baumanna?

Ne. Měla bych si je přečíst?

Přečtete si je, ale raději ne před spaním, mohla by vás z jeho myšlenek rozbolet hlava. Zygmunt Baumann (slavný sociolog a myslitel, který zavedl pojem tekutá modernita – pozn. red.)  říká, že dnešní civilizace je první civilizací v historii, která si necení trvalého. To je perfektní metafora. Všechno je v dnešní době v pohybu, žijeme v tekutých časech, ale člověk potřebuje mít něco pevného, a nemusí to být zrovna kamenné pyramidy v Egyptě. Něco, co nás drží pohromadě a dává naději do budoucna.  Dnešní život je ale lapený do sociálních sítí a digitálních technologií a bombardovaný všudypřítomnou reklamou.

Ale digitální technologie nám přece usnadňují život?

Ale zároveň vedou k pocitu odcizení, kradou nám bezprostřední zážitky a schopnost spontánní komunikace mezi lidmi, děti kvůli tomu nerozlišují mezi realitou a fikcí. Zprostředkovaný život už má i svůj odraz v umění, Jana Ševčíková (teoretička umění – pozn.red.) přišla s termínem budovaná bezprostřednost. Extrémním projevem této situace byla doba koronaviru. Na výstavě bude na toto téma můj obraz z cyklu Apokalypsa, který jsem nazval Rodina v úzkých. Připadá mi, že v takovém bodě se teď nachází i civilizace. Rád bych věřil, že lidstvo má ještě naději apokalypsu odvrátit.

Za minulého režimu jste oficiálně nesměl vystavovat. Vadily vaše názory, nebo tvorba?

Tvorba určitě, nikdy jsem nemaloval dělníky a srp s kladivem. Ale zrovna tak jsem nebyl ani chartista, vždycky jsem se dral do pozadí. Když lidé ze Svazu českých výtvarných umělců viděli v ateliéru mé obrazy, zatrhli mi chystanou výstavu v Mánesu. Tak jsme s mými vrstevníky připravovali nezávislé výstavy. Pamatuju si historku, jak jsme instalovali výstavu v Mikrobiologickém ústavu v Krči. Michael Rittstein tam zařadil obraz Nechci v kleci a bylo zle. Nějaký fízl to udal, všechny vystavující zavřeli do jedné místnosti a musel to urovnávat tehdejší ředitel Národní galerie Jiří Kotalík. Výstavu jsme zahájili, ale po týdnu ji stejně zavřeli. To se prostě stává, už Sokrates v antice byl dobový rebel a znelíbil se do té míry, že musel spáchat sebevraždu. Jeho příklad ukazuje, že člověk má trvat na svém, i když ho to může stát život.

 Mělo vliv na váš postoj ke komunistickému režimu to, jak se zachoval k vašemu otci?

To víte že ano, ten režim mi ve dvanácti letech ukradl otce, když ho na pět let zavřel do kriminálu. Nic špatného neudělal, jen za jeho politické názory, otec vždy říkal, co si myslel. Maminka zůstala sama se třemi dětmi, bylo to pro ni těžké. Obchod s ovocem, zeleninou a běžnými potravinami v Maceškově paláci, ke kterému se otec dopracoval vlastní pílí a kterému se říkalo U Pavlíků, mu po únoru 1948 sebrali, dokonce nás chtěli vystěhovat z Maceškova paláce, k tomu naštěstí nedošlo. Byly to krušné časy, ale měli jsme krásné dětství a rodiče byli skvělí.

Když se jako čerstvý osmdesátník ohlédnete zpátky za svým životem, co jste si v něm splnil?

Vždycky jsem rád cestoval a pokračujeme v tom s mou ženou dodneška. Vše na světě je propojené.  Musíte poznat a projít svět, abyste si dokázali vážit toho, co máte doma. O tom krásně mluví kniha O nomádství slavného filozofa Michela Mafesolliho, ale i některé biblické příběhy. Ale pro mě je hlavní, že můžu tvořit. Že jsem se věnoval tomu, o čem jsem celý život snil. Nic lepšího se mi nemohlo stát.

Ptala se: Martina Klapalová, publikováno v Novinách Prahy 2, březen 2025

Petr Pavlík v Encyklopedii Prahy 2 a v Paměti národa

Poznámka k výstavě: 
Koná se v Clam–Gallasově paláci od 25. března do 11. května. Budou na ní v šestnácti sálech vystaveny desítky Pavlíkových obrazů, kreseb, bronzových objektů a zápůjček jeho děl zastoupených ve státních galeriích. Ve 13. sále bude umístěn rozměrný triptych Soumrak civilizace s několika doplňujícími kresbami. Kurátorem výstavy je kunsthistorik Jiří Machalický, odbornými poradci kurátor Národní galerie Tomáš Vlček a ředitel karlovarské galerie Jan Samec, na výstavě se podílí Hlavní město Praha a MČ Praha 2.  Příští rok bude mít Petr Pavlík výstavu v německém Hofu.

Noviny Prahy 2, březen 2025 ZDE